Mit Gott für Kaiser und Vaterland 

Vojínův přítel

1) Všeobecná úvaha o vojenském stavu.

    Dějepis nám vydává svědectví, že národové zemi obývající od pradávných věků do různých bojů zapleteni byli. Ano, nebylo a není národa, jenž by na sobě nebyl zkusil hrůz válečných. Příčinu toho třeba hledati ve zkažené přirozenosti lidské. Jako tato mezi jednotlivci z nešlechtěných snah zplozuje nepřátelství a sváry, tak mezi celými národy vyvolává války.

     Pominuly, Bohu díky , časy, kdy vladaři jednotlivých zemí buď z nečestného dychtění po cizím statku, anebo z marnivého toužení po panování války začínali, krajiny sousedovy přepadali, tiché dědiny a bohatá města plenili a zapalovali, ale přes to přece dosud lidmi zůstali, jsouce ovládáni zkaženou přirozeností svou.

     Ačkoliv jednotlivé státy se zdržují z nekalých příčin cizích krajin dobývati, přece jest jim mnohdy brániti se proti různým nepřátelům zvenčí i uvnitř, kteří se snaží svatá práva vladařův nespravedlivě zkracovati a svobodu zděděné vlasti obmezovati, jakož i domácí řády společenské podvraceti. A tak povstávají dosud války a boje.

     Slušné a zajisté též spravedlivé jest usilování, aby to chráněno bylo, co dobrým právem dobyto anebo od předkův zanecháno bylo. Vždyť již každý hospodář chrání statek svůj před rukou zlodějskou i proti jakékoliv moci cizí.

    A neopře-li se otec vší silou, jestliže někdo z domácích, a byť by to i vlastní děti byly, chtěl se proti jeho autoritě vzpouzeti a řády domácí převracet. - Rovněž pak musí mocnář svým vojskem chrániti čest a vážnost říšských zákonů proti neposlušným živlům domácím, kteří zákony a řády tyto chtějí podvraceti.

     V takových vážných dobách obzvláště jasně poznáváme, jak velice jest potřebí vojska dobře vycvičeného a počtem silného. Proto jest vojenské zbrojení. Proto se vybírají každoročně mladí, zdraví a silní mužové, aby se v kasárnách vycvičili ve statné vojíny, kteří by toho vznešeného cíle , jakým se válečná moc nese, čestně dosáhli, hájíce práv císařových, stojíce na stráži k uchránění cti a svobody vlasti, jakož udržujíce vnitřní pokoj a  pořádek ve státě.

     Proto, chlapče milý, stal ses i Ty vojákem! Arci mudrují lidé: „ K čemu ta krutá daň z krve? Nač ten velký náklad na vojsko? Nemohly by se jiným způsobem spory mezi národy urovnati a pokoj v zemi zachovati?“ – Mohli bychom sice své mínění vyjádřiti, ale k čemu rozumování? Jest již jednou toto zařízení, nechť si lámou hlavu, když chtějí, my nynějších poměrů nezvrátíme. Tak jest to zařízeno a dopuštěno, aby mladík zdravý a schopný vojákem byl, aby bylo zbrojení a abychom silnou mocí válečnou sobě zabezpečili blahodárné ovoce míru, což již staří uznávali, učíce : „ Chceš-li pokoj a mír míti, chystej válku“

2) Vznešenost stavu vojenského

     Možná, že jsi vojáku, dosti zlého již slyšel o vojenském stavu. Zachovalť si on bohužel, ze starých dob špatnou pověst! Tehdy býval vojenský stav u většiny jen řemeslem. Vojáci vstupovali do služby k těm, kteří více platili, mnohým se pak líbil dobrodružný život, v němž mohli hověti svým nespořádaným chtíčům. – Ještě ne v příliš dávných dobách bylo k tomu stavu verbováno, kde mladíci chytáni a nuceni k službě vojenské, z níž bohatší a vzdělanější třídy se vykupovali. – Vojenská služba trvala také příliš dlouho, a vojákem se státi bylo totéž, jako na vždycky se rozloučiti s drahými a známými. Nakládalo se s vojákem též velmi tvrdě, a z toho všeho ta špatná pověst v zásadě vznešeného stavu vojenského.

     Avšak, bohudík, i zde se časy změnily, kdy zavedena všeobecná povinnost branná, kdy jest povinností občanskou býti vojákem a kdy nakládati s ním říditi se má pravidly lidskosti.

     Slyš tedy nyní něco krásnějšího o stavu svém! Co pak jest voják? Vyslovím-li toto slovo, tu si činí představu o muži mladém, zdravém a silném, jenž z mnohých vybrán byl. Voják jest zosobněný pořádek, muž bdělý, poslušný, všem nepohodám čelící, mnoho strádající a všechno obětující. Voják jest mocnou oporou Císaře! Nezlomným sloupem trůnu a pevným štítem vlasti drahé!

     Ano, vojíne milý, tvůj stav jest nanejvýš potřebným, aby rodičové, bratři a sestry, přátelé a příbuzní tvoji od násilí a úrazů vnějších i vnitřních nepřátel chráněni byli. Aby své pole v pokoji obdělávali a za výživou svou jíti mohli, tu Ty pro ně strádáš, pro ně bdíš, pro ně bojuješ a pro ně všecko, i život obětuješ.

     A nyní se táži, není-li vojenský stav krásný a vznešený? Kdež jest jiný, jenž se nese za tak šlechetným cílem? Proto také jest stav vojenský ctěn a vážen.

     Společnost lidská řadí vojenský stav na nejpřednější místo mezi ostatními všemi a uctívá památku padlých vojínů, stavíc jim vděčné pomníky. Jistě že jen člověk hovící stranickým cílům a vášním, cizákem jež nemá kořeny zde žádné a nemá tudíž lásky k vlasti  anebo člověk beze všeho citu pro veliké oběti je s to opovrhovati stavem, jenž tak vznešeným ideálům zasvěcen jest.

     Stát rovněž vyznamenává vojáky, nejlepší to syny své, dávaje jim přednost v mnohém ohledu. Stará se o jejich zaopatření a pečuje o ně, stanou-li se ve službě neschopnými ku své výživě. Bere na vysloužilce ohled při zadávání rozličných státních služeb a míst.

     A nejmilostivější náš císař pán, jenž jest naším vrchním vojevůdcem, vyznamenává vojenský stav a jeho příslušníky při každé příležitosti, oceňuje tak služby jejich, jež konají vlasti a jemu. Chci jeden dojemný příklad toho uvést. Císař pán vraceje se ve Vídni 14.února 1883 z pohřbu hraběte Festetiče, potkal v jedné ulici vojenský pohřební průvod. Oddělení vojínů doprovázelo ku hrobu zemřelého kamaráda svého, prostého pěšáka. Vůz císařův mohl se sice průvodu postranní ulicí vyhnouti, avšak císař pán dal svůj povoz zastaviti a když průvod se přiblížil, postavil se ve voze a po vojensku vzdal čest mrtvému vojínovi, chtěje tak oceniti služby vlasti a jemu prokázané. Teprve když průvod zašel, jel císař pán dále.

     Ptám se ještě jednou, neměl jsem pravdu, nazývaje vojenský stav vznešeným, krásným a nad míru ctihodným? Važ si ho, milý soudruhu, a zamiluj si ho celým srdcem!

    Varuj se však, abys nerozumě stavy jinými nepohrdal. Všechny stavy jsou pro obecné dobro potřebnými. Třebaže občané nenosí zbraň ku bránění vlasti a nepracují tak bezprostředně pro její bezpečnost a blaho, přece patří všichni, jakéhokoliv stavu a povolání jsou, k témuž velkému společenskému celku a slouží všichni na místě svém mocnáři svému a své vlasti. Voják mečem v rukou, rolník při pluhu, řemeslník s náčiním a učenec s knihou svou – všichni stejně jsou potřebni ku všeobecnému blahu a dobru vlasti. I proto nanejvýš potřebny jsou ostatní stavy, aby voják vydržen, živen a všemi potřebami opatřen býti mohl.

3) Obtíže  stavu vojenského

    Již ten vstup do nového stavu tvého jest, milý chlapče, velmi těžký, míním totiž loučení s drahými doma. Poslední s Bohem a poslední přátelské stisknutí rukou starostlivému otci, dobré matičce, přátelům, známým a vůbec těm, již jsou srdci našemu milí a drazí, jistě že skličují každého, ale zvláště vojáka. Neboť mladý muž odchází do neznámého mu dosud světa, plného nástrah pro život mravní, a jde vstříc mnohým námahám, jež i s nebezpečím zdraví a života jsou spojeny. Kdož ví, nevidíš-li milý příteli, své drahé, rodnou svou chýžku, domácí nivy a hory naposled! Nejeden opustil dobrou službu, měl jako řemeslník výhodné místo, rodiče naříkali, že ho doma potřebují při hospodářství nebo ku své výživě… Člověk by neměl kouska nejnižšího citu v sobě míti, kdyby s lehkým srdcem na vojnu odcházel.

     Je-li vstup do vojenského stavu již tak těžkým, jak teprve život v něm? Voják svléknuv civilní svůj šat, odložil i svobodnou vůli obléknuv císařský kabátec, vzal na sebe vše, co s ním souvisí, sebezapírání totiž a strádání všelikého druhu. Žádná svoboda, tvrdá kázeň, přísný pořádek, těžká práce – to stalo se, milý soudruhu, nyní podílem tvým. K tomu ještě přistupuje nezvyklá strava, tvrdá postel, dlouhé pochody, pochody za horka i zimy a jiné věci tobě dosud nové, neobvyklé a méně příjemné.

     Nejobtížnější jest však pro vojáka první doba jeho výcviku. Zastavme se jen na chvilinku před kasárny nebo na cvičišti, kde se konají cvičení nováčků. Když viják před svým cvičitelem stojí, stává se jen nástrojem jeho vůle. Vše na něm: ruce, nohy, pohyb hlavy, ano i ta myšlenka v hlavě, tj. pozornost, patří cvičiteli. Celá řada vojáků pohybuje se na povel jako stroj bez vůle. A běda, chybí-li někdo svévolně nebo jen maličko z neopatrnosti. Co tu křiku a kárání, které se neděje vybranými slovy, ano i tresty citelné následují pro ty , kteří úmyslně nebo dokonce ze vzdoru chybují. U vojska jsou vůbec velmi přísné tresty a to za skutky, jež se v civilním stavu buď málo anebo vůbec netrestají. Takové jsou obtíže vojenského stavu v dobách míru, že tyto obtíže  ve válce se stupňují a od vojáka největších obětí, jaké si jen člověk představiti může, vyžadují jest na bíledni a netřeba mi o nich se zmiňovati.

     Slyš nyní, milý soudruhu, několik slov svého přítele  k útěše  posile své!

     Budeš vážen ode všech lidí, v nichž ještě neodumřela vděčnost a čest pro ty, kteří mládí a síly své obětovali pro drahé statky naše, pro svobodu a čest vlasti.

    Slavný vojevůdce Tilly pravíval : - jako voják umříti jest nejkrásnější smrt – a o starých Římanech známo jest, co říkali: „ Sladko jest zemřít pro vlast“ A což naši předkové? Chápali se zbraně k uhájení ohrožené otčiny a s radostí kladli své životy za drahou vlast.

     Jako pošetile jednají ti, kteří odvedeni byvše a nastupujíce cestu z domova do kasáren, se opíjejí a rozličným způsobem pohoršení dávají! To není příprava k vojenskému stavu, k jeho vážnosti, opravdovosti a k jeho obtížím. Ovoce toho se též brzy dostavuje, neboť zkušenost dosvědčuje, že ti největší rozpustilci stávají se v kasárnách nejmalomyslnější a obtíže stavu zdají se jim býti zrovna nesnesitelnými. Bláhově též jednají, kteří buď ze strachu nebo z odporu k vojenskému stavu předstírají rozličné neduhy, dělají se třeba krátkozrakými, hluchými, anebo dokonce se na údech zmrzačují, chtíce dosíci propuštění z vojska.

     Na vojsko bez kázně, na vojsko slabé a útrapám nezvyklé není žádného spolehnutí! Jestli se tudíž vojákovi mnoho ukládá, nesmí to považovati za úmyslné sužování, nýbrž za potřebné vojáků otužování!

    Jsi již jednou vojákem a změniti to nemůžeš, proto nenaříkej jako dítě, ale snášej a trp!

    Slyšme, co o věci praví vojenský služební řád ( A-10, a par. 1.) : Povinnosti vojenského stavu jsou obsaženy ve služebních předpisech. Svědomité plnění jich přislíbil voják slavnou přísahou. Láska k mocnáři a vlasti, poslušnost, věrnost a vytrvalost ve vykonání povinností stavu, sebezapírání a udatnost jsou cnosti, jež se stavem vojenským nerozlučně spojeny jsou a které vojákovi  ku zvláštní ozdobě slouží. On musí každé doby ochoten býti za mocnáře a vlast svou krev a život obětovati.

4) Věrnost praporům

    Mluví-li se o vojenských praporech, tu v širším smyslu se tím míní vojsko naše vůbec, a věrnost praporům značí pak vůbec věrnost vojenskou, k níž se každý voják přísahou zavazuje.

     Užívání praporů u vojska čili korouhví jest obyčejem prastarým. Slyšme opět co praví o naší vojenské korouhvi služební řád. Prapor má býti vojákovi posvátným, on jest vzácnou zárukou důvěry, již mocnář klade v udatnost svých vojáků, jest znamením, kolem něhož se shromažďovali a nejdůležitějších chvílích sjednocovali, pod nímž buď zvítěziti nebo zemřít mají!! Bránění praporu jest proto svatou povinností, se zachováním a zachráněním jeho jest nerozlučně spojena čest a sláva vojska!

     Jak vypadá vojenský prapor? Každý zdobí na jedné straně obraz Rodičky Boží, osvědčené mocné ochránkyně vojska, a na druhé straně rozepíná dvouhlavý orel, odznak to našeho vrchního vojevůdce, císaře a krále, mohutné perutě své. To jest, milý soudruhu, náš prapor rakouský, jemuž jsi věrnost přísahal. Zdá se mi, jako by ses byl v den přísahy zasnoubil s vítězným praporem vojsk rakouských. On se ti stal věrnou a drahou nevěstou. Zachovej mu tudíž povinnou věrnost až do tvého posledního dechu vojáku.

     Měj v duchu ustavičně prapor vojenský před očima svýma. Vzpomeň si na něj, zatuží-li někdy teskně srdce tvé po domovině a zmítána-li bude mysl tvá malomyslností, k němu vzhlížej v čas pokušení, chtěl-li by tě zlý člověk sváděti ku zrádnému jeho opuštění! A měl-li by rakouský orel napnouti perutě své, aby tě nesl do vřavy a hluku válečného, tu věz, že doprovází tě s praporem rodička Boží a že rozprostírána ebou milostný plᚍ svůj,a bojuj udatně, až buď s praporem zvítězíš anebo pod ním čestně padneš. Zbabělým voják rakouský nikdy nebyl, a třebas vždy nezvítězil, on přece, jak sami naši nepřátelé doznati musili, jako LEV bojoval.

     V krvavé bitvě u Wagramu roku 1809 stál náš pluk č.49 u Neusiedeln a byl od mnohem silnějšího nepřítele přepaden. Tu plukovník baron O´Brien odrazil ho šťastně s vojskem svým, při čemž pod ním kůň zastřelen byl. Než sotva že O´Brien zpozoroval, že nový nepřátelský voj přichází, aby umdlelý pluk dorazil, uchopil se praporu a volal vojínům: „ Pro vlast a císaře umřeme nebo zvítězíme!! “ Podruhé byl nepřítel poražen, avšak baron O´Brien kulí zasáhnut padl k zemi, pevně drže prapor. Udatný Brien byl šťastně však vyléčen a za odměnu dostalo se mu řádu Marie Teresie.

      Po nešťastné bitvě u Skalice r. 1866 obcházeli pruští lékaři bojiště hledajíce raněných. V jednom příkopu našli těžce raněného českého vojáka, kterýž je však úpěnlivě prosil, aby jej nechali ležeti, že vláha zespod blahodárně působí na palčivé jeho rány. Když se lékaři z obchůzky své vraceli, poznali teprve, proč voják v příkopu zemřít si žádal, neboť on byl praporečníkem plukovním a pod jeho mrtvolou nalezli složený prapor rakouský. Věrný až do smrti praporečník nechtěl se toho dočkati, aby viděl prapor svůj v pohaně v rukou nepřátelských!

5.) Láska k vlasti.

    Láska k vlasti jest nám právě tak vrozena jako láska k rodičům. Vztahuje se nejdříve ovšem k tomu místu, kde jsme se zrodili, kde jsme vídali milé tváře rodičů, kde jsme zažili nejblaženější doby svého mládí, po té se rozšiřuje k rodné osadě, jejím obyvatelům a sourodákům, již tímže jazykem k sobě se pojí, povznáší se konečně ku všem, kteří týmiž zákony spravováni, tímže mocnářem ovládáni a týmiž osudy po staletí jsou spojeni. Tak miluje Čech svůj na pohled zemský ráj, Moravan tu zemi kde máti Boží divy tvoří a Slezan svou rodnou zemi, tak milujeme tu krásnou zemi vůbec, jež od Krkonoš a hor krušných až ku modrým vlnám Adrie se pne a od Alp bělosněžných až na východ ku ruským stepím široce se rozprostírá.. Milujeme tu říši slavnou, jenž pod žezlem zbožných a věhlasných Habsburků útulkem se stala různým národům rakouským, o níž se vyslovil otec národa učený Palacký : „ Kdyby již Rakouska nebylo, tato říše by se založiti musela“

    Ale jak pak se osvědčuje láska k vlasti? Krásnými slovy ovšem nejlaciněji, jen že z toho ubohá vlast velmi málo má. Chci zde uvést, co o pravé lásce k vlasti krásně píše italský vlastenec Silvius Pellico : „Chceme-li dokázati pravou lásku k vlasti své, hleďme vždy nejprve k tomu, abychom sami stali se lidmi řádnými, nad nimiž by vlast nemusela se nikdy zardíti, kteří by jí vždy a všude byli ke cti.

    Není dobrým vlastencem než člověkem ctnostný, člověk, jenž zná a miluje své povinnosti a snaží se, aby jim řádně dostál. Zastává-li úřad veřejný, není mu účelem vlastní obohacení se , avšak čest a blaho krále a národa. Je-li občanem soukromým , i tu jest blaho národa a panovníka jeho nejvřelejší tužbou, i neučiní ničeho, co by blahu tomu bylo na závadu.

    On ví, že ve všech vrstvách společenských jsou nedokonalosti a zneužití mnohá, i hledí k nápravě jich a odvrací se od těch, kdo napraviti je chtějí ukrutnostmi a krvavou mstou, neboť ze všech zneužití tato jsou nejhroznější a nejsmutnější. On nevyvolává, nepodněcuje roztržky občanské, ale slovem i příkladem mírní přepjaté a podporuje snášenlivost a pokoj. On nepřestává býti beránkem, ale jen do té chvíle než ohrožená vlast má potřebu ochrany, pak stává se lvem, bojuje a vítězí, nebo umírá za vlast!“

    Svědomitý voják, jenž si vědom jest své cti a povinností svých jest dbalý, jest každý dobrým vlastencem, neboť celým svým životem slouží dobru vlasti. Ano milý chlapče ty o tomto málo mluvíš jako správný chlap, ale obětuješ svá mladá léta, své síly a  v čas potřeby i život svůj, ty jí přinášíš v obět mnohá strádání a utrpení, o nichž ten, jenž vojákem nebyl, ani ponětí nemá. To alespoň byla vždy jedna z nejkrásnějších ctností vojáků rakouských a ona bohdá zůstane, dokud orel císařský mocné perutě své rozprostírati bude nad národy rakouskými. Za vlast umírali již milionové věrných synů rakouských na různých bojištích , a já jsem jist a vím, že třebas bodáky a pušky a děsné otvory děl naši vlast chrání, přece nejlepší ochrana spočívá  v udatných srdcích našich vojínů, již bojují  a umírají s nadšením za svobodu Rakouska!

6.) Poslušnost čili subordinace.

    Vojenská poslušnost, praví služební řád, jest ušlechtilá, ke všeobecnému dobru se vztahující podřízenost své vlastní vůle, zákonu a rozkazu a záleží v tom, že každý podřízený ve vojsku bez podmínky poslušen jest svého představeného a vojenských předpisů, poněvadž toho vyžaduje vojenská služba.

Přísné zachovávání poslušnosti jest nevyhnutelně potřebné k udržení vojenské kázně a k pevnému složení válečné moci! Poslušnost jest zásadní podmínkou ku zdárnému působení vojska.

    Každý podřízený jest ve svém ať osobním neb písemném styku s představenými zavázán k uctivosti. Představené své pomlouvati, rozkazy jejich posuzovati anebo smích z nich si tropiti jest za všech okolností zakázáno.

    A skutečně, nemůže obstáti rodina, aniž jaký spolek ani stát, kde jednotliví členové a občané dle svých náhledů a vůle jednají, rozkazů hlavy rodiny a představených si nevšímajíce anebo neuctivě k nim se chovají. Taková společnost zdárně působiti nemůže, ona za krátko zpustne a rozpadne se. Tak jest to též u oné velké, nanejvýš úctyplné společnosti, jejíž členem jsi Ty, voják císařské armády. Kterak by bylo možno bez poslušnosti a úcty ku představeným pořádek v ní udržeti?

    Dále, jak jsi slyšel, jest ku velkým věcem povoláno vojsko naše, ale jak by dostálo úloze své, kdyby v nitru svém nebylo silným? Silným však stává se vojsko naše jen tehdy, plní-li každý jednotlivý voják svědomitě své povinnosti, vyznamenává-li se úctou ku svým představeným a dobrovolnou poslušností vůči jich rozkazům.

    Ano, zkušeností jest dokázáno, že armádu ve válce nečiní silnou výhodné její postavení nebo výtečný talent vojevůdcův, nýbrž poslušnost! Poslušnost vyhrává bitvy. Poslušnost, kterou jsou bez rozdílu všichni její příslušníci od prostého vojína počínaje až po nejvyššího generála vázáni. Chrabrý král polský Jan Sobiesky po vítězství nad Turky u Vídně zvolal se zaroseným okem a pohnutým srdcem takto: „ Ne já, nýbrž vy, vojínové, vítězství tohoto jste dobyli! To vy jste byli poslušni a Bůh poslušnosti vaší žehnal!“

    Tato ctnost stává se tou nejkrásnější ozdobou vojáka, povznese-li se na nejvyšší stupeň své dokonalosti a t.j. tehdy, když voják dobrovolně a z přesvědčení koná, co rozkazy a předpisy mu velí. A v tom to je ten pravý vojenský duch. Jistý slavný vojevůdce pravil takto :“ Otroky své povinnosti musíme se stát, abychom v pravdě svobodnými byli“. Kdo koná vše jen z donucení a z donucení též poslouchá není ani hoden svého jména VOJÁK, protože tak poslouchá každý člověk, ano i nerozumný tvor.

Milý soudruhu, má-li císař pán vojáky duchem pravé poslušnosti prodchnuté, nemusí se nikoho na světě báti, vítězně čeliti může všem nepřátelům svým i drahé vlasti naší.

    Proto přičiň se hned v první době svého vojenského života , abys pochopil pravý smysl a vniknul v ducha vojenské poslušnosti čili subordinace a jí úplně přivyknul a tak všeobecnému dobru i sobě prospěšným se stal. Jak praví služební řád (par.11.,64.) „ bez podmínky, ochotně, v pravý čas a tak dobře, jak dle sil a okolností jen možno jest“ ten dovede též jednou dobře poroučeti a stane se nepřítelem všeliké polovičatosti a lehkomyslnosti v pracích a v povolání svém, což zajisté s velkým užitkem a prospěchem pro každého spojeno jest. V tomto ohledu stal se vojenský život mnohému již dobrou školou života. Čeho napomínání rodičův a učitelů nesvedlo, to dovedla ta tři léta na vojně. Naučila nepoddajného, lehkomyslného syna poslušnosti a pořádku a stala se základem blaha jeho.

    Český voják vždy věrně stál pod prapory císařovými a poslušně bojoval do posledního dechu za naši milovanou vlast rakouskou.  

"Neexistují žádní exkrálové. Král zůstává králem."

 císař František Josef I.