Zeměbranecké hudby
Landwehr Marschmusik
Termín použitý v titulku této kapitoly – v překladu zeměbranecká pochodová hudba – byl oficiálním pojmenováním nově vzniklého tělesa. Předurčoval jeho použití pouze k pochodové hudbě, nikoliv ke koncertním vystoupením (i když se za chvíli čtenář dozví, že alespoň v jednom případě byla učiněna výjimka). Organizace těchto hudeb byla geniálně jednoduchá – čtenář nechť si
zapamatuje číslovky 4, 16, 32 a 48:
4.
Čtyři byli hornisté u každé setiny praporu. K tabulkovému hornistovi u setiny přibyli další tři a nástrojové obsazení tohoto žesťového kvarteta bylo následující: kornet B, polnice F s nástavcem B, polnice F s nástavcem Es a jeden ze dvou basových nástrojů B, nebo Es. Tento text možná vyžaduje alespoň základní vysvětlení:
Kornet – zvláštní druh křídlovky, zastupuje zde sopránový hlas. Svým jasným zvukem byl určen k vedení melodie.
Polnice F s nástavcem (B, Es) – běžné polnice byly bez strojiva nástrojem poměrně neohebným, dala se na ně zahrát pouze horní řada alikvotních tónů a sloužily proto k troubení jednoduchých signálů. Aby je bylo možno použít k pochodové hře, vyvinula k nim firma Červený nástavce s ventilovou mechanikou (Ventilaufsatz). Tím bylo možno polnici použít k melodické hře a získaly se tak nástroje dvou barev: s nástavcem Es tenorový, s nástavcem B barytonový.
U polnic se ještě chvíli zdržíme – u těch částí branné moci, kde byly předávány signály v poli polnicí, byly používány polnice dvou ladění: trubači vyšších stupňů (pluk, prapor, děl. divizion, jezdecký divizion) používali polnici s laděním A, trubači u setin, baterií a eskadron polnici s laděním F. Tyto dva nástroje jsou rozeznatelné i pro laika: polnice A je celá z mosazi s délkou bez nátrubku 27cm, polnice F je také mosazná, okraj roztrubu a nástavec pro nátrubek byly ozdobeny páskem z pakfongu. Bez nátrubku byla tato polnice dlouhá 34 cm. S polnicí A se pro pochodovou hudbu nepočítalo – plukovní a praporní trubači zeměbraneckého pluku byli jezdeckými poddůstojníky,
mimo troubení signálů museli zvládat i jezdecký výcvik a měli tedy svých úkolů až, až.
Basové nástroje (B a Es) – známé Tornisterbasy byly geniálním vynálezem z Červeného dílny. Nechť si čtenář představí pochodovou tubu a heligón, používané v plukovních hudbách – první nástroj objímá hráč jako medvěda, do druhého nástroje je oblečen. U zeměbraneckých hudeb byla celková délka nástroje 54 cm a svou přezdívku dostaly podle speciálních tornister, ve kterých byly přenášeny – bude o nich ještě řeč. Jejich rozdělení v jednotlivých setinách praporu stanovila zvláštní tabulka, připojená k Systemizaci hudeb (viz dále).
16.
Čtyři kvarteta tvořila pochodovou hudbu u každého praporu zeměbraneckého pluku – tzv. praporní šestnáctku. Takovéto těleso už bylo schopné plnohodnotné pochodové hry. O tom, kdo takovou praporní šestnáctku řídil, bude zmínka dále v textu.
32. a 48.
Tyto číslovky už jsou pouhými násobky těch výše uvedených, a jejich vysvětlení je jednoduché: u těch pluků, které měly jeden prapor detašován v jiné posádce (zde pro příklad zeměbranecký pluk Písek čís. 28) existovaly dvě pochodové hudby. Jedna u dvou praporů v sídle pluku – 2x16 = 32 hudebníků, jedna v sídle detašovaného praporu – 16 hudebníků. Větší z hudeb řídil šikovatel-
Musikistruktor, menší šikovatel-dirigent, který byl zástupcem prvně jmenovaného. Vystupoval-li pluk společně (manévry, přehlídky apod.), sloučily se obě pochodové hudby v jeden celek – 3x16 = 48 hudebníků. Tento počet pochopitelně platil i v případě, kdy byl celý pluk kasernován společně (např. zeměbranecký pěší pluk Praha čís.8). V takovém případě byl u pluku systemizován pouze jeden šikovatel-dirigent a jeden četař-dirigent jako jeho zástupce. Tím se stalo, že zeměbranecké pluky na tom byly lépe než pluky řadové pěchoty: každý prapor, pochodoval-li na výcvik do jiného prostoru než ty ostatní, vedla jeho vlastní hudba (o tom si u pěchoty mohli nechat pouze zdát…).
Text z fotografie:
Úplně první postavená zeměbranecká pochodová hudba c.k. zeměbraneckého pěšího pluku Vídeň č. 1. Uprostřed v tmavém kabátci úředníků Zemské Obrany, sedí jeden z otců zakladatelů - inspektor zembraneckých hudeb Antonín Kučera. Pojeho pravici šikovatel - dirigent Jaroslav Labský, po levici četař Tomáš Mařík, zástupce dirigenta (Vídeň 1909)
Pochodové hudby.
Úplně první pochodová hudba byla postavena v létě roku 1908 u vídeňského zeměbraneckého pluku čís. 1. Antonín Kučera se vzdal kapelnického místa u ppl. čís. 51 a nastoupil u nové hudby jako šikovatel – dirigent. Nově zřízená hudba byla jednak pokusným králíkem, jednak školou: byly u ní v praxi ověřovány jak nové hudební nástroje, tak také už zmíněné nové výstrojní doplňky a zároveň byl při ní zřízen kurz pro budoucí dirigenty pochodových hudeb (zde jedna zajímavost – v žádném zeměbraneckém věstníku není ani stopa po úředním zřízení takového kurzu. V kvalifikačních listech několika dirigentů pochodových hudeb, které má autor k dispozici, je ale
absolvování tohoto kurzu potvrzeno). Kučerova práce získala absolutorium okamžikem, kdy nově postavená hudba 7. ledna 1909 poprvé přivedla stráž od svého pluku do vídeňského Dvorního hradu (nebo Hofburgu, je-li čtenáři libo) – viz fotografie níže. Mohlo se začít ve velkém.
Nešlo to ovšem naráz – nástroje a ostatní vybavení hudeb nakupovalo ministerstvo Zemské Obrany ze svého rozpočtu (byla to jedna z podmínek vzniku hudeb) a to nemělo nikdy peněz nazbyt. Často vznikaly hudby postupně i u jednotlivých pluků! Celou agendu měl na starosti Antonín Kučera, který se v lednu 1909 stal inspektorem hudeb na výše uvedeném ministerstvu. Vznik pochodových hudeb proběhl v létech 1908 – 1910 ve dvou vlnách (není známo, podle jakého klíče). Ze dvou existujících dokumentů je možno alespoň rámcově vysledovat posloupnost vzniku hudeb u zeměbraneckých pluků. Pro ilustraci se zde uvádí situace u obou českých armádních sborů – VIII. a IX.:
Beiblatt Nr.54 zum Verordnungsblatt für die k.k. Landwehr z 16.12.1908 ( situace z přelomu 1908/1909):
U pluků teritoriálního velitelství zeměbrany Praha (VIII. sbor):
zeměbranecké pěší pluky čís. 6, 7 (u III. praporu), 28, 29 (u III. praporu)
U pluků teritoriálního velitelství zeměbrany Litoměřice (IX. sbor):
zeměbranecké pěší pluky čís: 11 (u III. praporu), 12, 30, 9 (u I. a II. praporu), 10
Beiblatt Nr.12 zum Verordnungsblatt für die k.k. Landwehr z 5.3.1910 ( situace k 15.3.1910):
U pluků teritoriálního velitelství zeměbrany Praha (VIII. sbor):
zeměbranecké pěší pluky čís. 7 (u I. a II. praporu), 8, 29 (u I. a II. praporu)
U pluků teritoriálního velitelství zeměbrany Litoměřice (IX. sbor):
zeměbranecké pěší pluky čís: 11 (u I. a II. praporu), 12, 30, 9 (u III. praporu)
Kopie obou dokumentů jsou v autorově archivu.
Obě zmíněné přílohy k Věstníku jsou zároveň i systemizací jednotlivých hudeb a je z nich možno vyčíst jak obsazení personální a nástrojové, tak i počty zbraní. Pro příklad zde autor uvádí stavy u dvou (s ohledem na autora a adresáty tohoto článku zajímavých) pluků:
a) pochodová hudba zeměbraneckého pěšího pluku Písek čís. 28 (rozdělená):
Písek (I.a III. prapor) – 1 šikovatel-dirigent, 1 pěchotní šavle, 1 pistole, 32 štuců Mannlicher s bodákem, 16
tornister pro hornisty, 8 tornister pro basy, 8 kornetů, 16 nástavců k polnici, 8 basů
Benešov (II. prapor) - 1 četař-dirigent, 1 pěchotní šavle, 1 pistole, 16 štuců Mannlicher s bodákem, 8 tornister pro hornisty, 4 tornistry pro basy, 4 kornety, 8 nástavců k polnici, 4 basy
b) pochodová hudba zeměbraneckého pěšího pluku Praha čís. 8 (spojená):
Praha (I.II.III. prapor) – 1 šikovatel-dirigent, 1 pěchotní šavle, 1 pistole, 48 štuců Mannlicher s bodákem, 24
tornister pro hornisty, 12 tornister pro basy, 12 kornetů, 24 nástavců k polnici, 12 basů
Je možno říci, že k 15. březnu 1910 bylo zřizování hudeb u zeměbraneckých pluků v Předlitavsku dokončeno – všechny hudby byly co do počtů osob a nástrojového vybavení zcela identické. A prakticky až do konce monarchie nedošlo v organizaci zeměbraneckých pochodových hudeb k žádné změně (důvod zvýraznění slova pochodových bude vysvětlen níže).
Hudebníci.
Kde vzít pro nové hudby hudebníky, to byla zřejmě ta nejmenší starost. Ale pro pořádek: hudebníky pro pochodové hudby bylo nutno vybrat z řad příslušníků pluku a zařadit je – podle nám už známého systému – k jednotlivým setinám praporů. Instituce délesloužících poddůstojníků – hráčů na nástroje, kteří tvořili nejméně jednu třetinu (často i více) stavu plukovních hudeb u pěchoty – u zeměbrany neexistovala. V Čechách, na Moravě a v rakouských zemích nečinilo vyhledání hudbyznalého mužstva (tenkrát) žádný problém – zejména na vesnicích a v menších městech patřila tehdy znalost hry na nejméně jeden dechový nástroj k běžným znalostem (a možnosti přivýdělku). Určité problémy se zřejmě vyskytovaly u pluků dislokovaných v Haliči a nebo v Dalmácii, kde to s uměním hry na žesťové nástroje nebylo tak slavné. Vše se řešilo převelením potřebných sil v rámci Zemské Obrany.
Už bylo řečeno, že služba u pochodové hudby bylo něco navíc, mimo běžného výcviku – hudebníci byli v první řadě bojovníky (což byl asi největší rozdíl oproti plukovním hudbám pěchoty, kde se jejich příslušníci žádného výcviku nezúčastňovali – nepočítají se pěší pochody a účast na manévrech, kde ale stejně působili „pouze“jako hudebníci). Nenáležely jim pochopitelně ani žádné příplatky za koncerty, u plukovních hudeb zcela běžné. A protože šlo o vojáky prezenční služby, docházelo v zeměbraneckých hudbách prakticky každoročně k nějakým změnám v obsazení. Výběr a výchova hudebníků byly plně v kompetenci dirigenta hudby. Za samozřejmou se pokládala dobrá znalost čtení not a dovednost ve hře na příslušná žesťový nástroj.
Pochody
Zeměbranecký pochod se pozná snadno – hlavní slovo v něm mají kornety, kterým byly často napsány efektní fanfáry. Daleko větším problémem bylo ovšem repertoár pro těleso s takovým obsazením opatřit. Nešlo vzít nějaký pochod, vymazat z něj přebytečné nástroje a hrát. Tedy – ono to šlo, ale nebylo to ono… Poslední podobné soubory, složené pouze ze žesťových nástrojů, byly v rakouské armádě naposledy v roce 1868 – šlo o plukovní hudby jezdeckých pluků a praporů polních myslivců. Však byly také všechny zmíněné součásti společné armády obeslány příkazem prohrabat plukovní archivy a všechny vhodné notové materiály odeslat do Kučerových rukou na ministerstvo Zemské Obrany. Zároveň byla na podzim roku 1908 vypsána soutěž pochody pro zeměbranecké hudby. První cenu získal Antonín Kučera za pochod Ein strammes Regiment, na druhém místě se umístil Jaroslav Labský s pochodem Mutig Voran (Směle kupředu) a třetí místo obsadil vojenský kapelník František Zita za Trieste-Marsch (Terstský pochod). Celkem se sešlo na dvacet pochodů, komponovaných pro specifické nástrojové obsazení pochodových hudeb – většina z nich byla, po příslušném dokomponování dřev a bicích, později zařazena do repertoáru normálních pochodových hudeb. Příkladem buď třeba Zitův pochod – od roku 1919 byl, autorem příslušně upravený, hrán jako uvítací pochod u 5. čs. pěšího pluku T.G.M. Škodolibým řízením osudu se tak stalo, že všechny vysoké návštěvy – prezidenta Masaryka, majitele pluku, nevyjímaje – vítal u pluku bývalý landvérácký pochod. Pochodoval při něm ostatně i každý, kdo prošel službou u bývalé lidově demokratické armády a čas od času zazní ještě i v našich časech. Je to krásný pochod a pro znalého posluchače i po úpravě nezapře svůj původ. Mimochodem – protože u slavné c.k zeměbrany nebylo na co bubnovat Ajnšlág, čili charakteristický začátek pochodu na bicí nástroje, „rovnaly“ landvérácké hudby před začátkem vlastního pochodu krok regimentu variací na předepsaný signál „Fussmarsch“ (pěší pochod). A aby se pouze neteoretizovalo, přikládá autor i nahrávky všech tří jmenovaných pochodů, včetně onoho landvéráckého ajnšlágu. S lítostí zároveň upozorňuje, že všechny pochody byly nahrány až v pozdějších časech „normální“ hudbou a tedy nestylově doplněné o dřevěné a bicí nástroje. I tak z nich ale glanc zeměbraneckých Maršmuzik nezmizel (asi nejstylověji zní pochod Labského – zde má číslo 2). Je více než pravděpodobné, že u jednotlivých pluků zněly i pochody, napsané přímo pro konkrétní pluk. Autor například ví, že u jeho Hausregimentu (LIR Písek čís.28) se hrál pochod, složený šikovatelem-dirigentem Farníkem. Je ovšem zřejmě nenávratně ztracen. A stejně tomu určitě bylo i u osmých landvér v Praze – František Šmíd byl plodným skladatelem. Jen konkrétní důkaz zatím jaksi chybí. Zatím…
Ještě k těm fotografiím z úvodu…
Na začátku tohoto vyprávění byla řeč o fotografiích zeměbraneckých hudeb, které – jak už čtenář seznal – tak zcela zeměbraneckými nebyly. Jde o snímky hudeb záložních, které jako houby po dešti vyrůstaly u náhradních praporů (nejen) zeměbraneckých pluků. To bylo tak: po mobilizaci odvedly ty skutečné pochodové hudby své pluky na nádraží, odjely na frontu a snášely s nimi dobré i zlé, prakticky až do konce války. S nastupujícími záložníky se ovšem u svých pluků hlásili – ve většině případů i se svým nástrojem – i bývalí hudebníci plukovních hudeb pěchoty, přeřazení po určené době z rezervy společné armádě k zeměbraně (což ostatně nařizoval branný zákon). Co ale s nimi, když zbraň nikdy v ruce nedrželi? A tak se u náhradního praporu vytvořilo nereglementované, ale tolerované hudební těleso, které sloužilo k reprezentačním účelům v zázemí, zejména když v roce 1915 náhradní prapory opustily své doplňovací okresy a byly přeloženy do jiných částí monarchie. Tehdy byly tyto – často výtečné – záložní hudby tím prvním nástrojem k družení se s tamním obyvatelstvem. Od léta 1917 docházelo k jejich postupnému (některé vydržely až do konce války) rušení – kdo měl kliku, zašil se někde jako písař či úředník, kdo jí neměl, stal se třeba zdravotníkem. Tak tohle představují ty zmíněné fotografie.
A tímto se končí stručné vyprávění o historii vzniku zeměbraneckých pochodových hudeb, které pro krátkost své mírové existence nestačily dostatečně vstoupit do povědomí dějepisců vojenské hudby. Neškodí si občas připomenout, že existovaly – autor (který nezastírá téměř závislost na oněch časech, kdy všechno mělo tak nějak větší glanc) radí následující: na nějakém tom přístroji, který dokáže přehrát cokoliv a kdekoliv, si navolit jeden z těch krásných pochodů a přivřít oči. Je-li dotyčný na správné vlně, uvidí třeba nedělní dopoledne, kdy hudba právě toho jeho regimentu vede v parádních kloboucích pluk z kostela. Všechno co má sukni je v pohotovosti a tak před náměstím samosebou nasazuje pan šikovatel nejtěžší kalibr. Následně stačí jen stisknout příslušný knoflík – a věřte tomu, funguje to…
V prosinci 1918 byla hudba 8. střeleckého (zeměbraneckého) pluku Praha odeslána do Ústí nad Labem. K 1. lednu 1919 jako plukovní hudba zrušena.
