Pamětní medaile pro důstojníky c. k. zeměbrany za první místo v šermu fleretem
Z HISTORIE III. ZEMĚBRANY V PŘEDLITAVSKU
KAREL KLÁTIL
Z HISTORIE III. ZEMĚBRANY V PŘEDLITAVSKU
Od znovuzřízení do plukovní organizace (1868 – 1889)
Pro většinu běžných zájemců o vojenskou historii našich zemí je vývoj zeměbrany (nebo Zemské Obrany, což je často používaný dobový název) poněkud neprobádaným tématem. Ti sečtělejší zajisté zaregistrovali, že o instituci toho jména jsou zmínky už na začátku vlády císařovny-královny Marie Terezie a že zeměbrana hrála rovněž jistou roli za napoleonských válek. Znalého čtenáře chce autor uklidnit – ani o první, ani o té druhé zde nebude řeč, protože jejich existence byla popsána už mnohokrát předtím. Většinu těch dnešních příznivců vojenských dějin zajímá až zeměbrana, u které sloužil jejich předek na některém z bojišť Velké války. Na tu bylo (a občas dnes ještě je) dějepisci nahlíženo jako na cosi druhořadého a její vznik a vývoj je dost často popsán velmi obecně. Následující řádky by věc měly – alespoň je to autorovým cílem – poněkud osvětlit. Znalého čtenáře tímto prosí autor o shovívavost, protože nic nového se zřejmě nedozví. A ještě malé upozornění, než se začne: tento článek je dán k dispozici kolegům z tradičního zeměbraneckého pluku Praha čís. 8. Autor ovšem působí (a bádá) v Písku a některé zde uvedené příklady tedy budou reáliemi píseckými. Není to nic matoucího – prakticky vše bylo shodné, nebo velmi podobné v celém Předlitavsku. Toto budiž pouze vysvětlení těm „skalním“ patriotům
Nařizuji co jsem zrušil, aneb za vše mohou Maďaři.
Když byly v roce 1854 zcela zrušeny zeměbranecké prapory u pěších pluků, byla to zároveň i symbolická tečka za napoleonskými válkami. Branný zákon monarchie (říkejme mu tak, i když oficiální název zněl jinak) z roku 1855 už pojem zeměbrana vůbec neobsahoval – po zkušenostech z let 1848/49 naskakovala vysokým vojenským pánům při představě cvičení obecného lidu ve zbrani asi husí kůže. Nicméně po 14 letech bylo vše jinak a opravdu v tom měli prsty uherští poddaní císaře pána. Když se jim v roce 1867 podařilo dosáhnout jisté samostatnosti, požadovali také rozdělení armády. Tady ovšem tvrdě narazili – a nejen na nevůli Františka Josefa I., kterému se na jeho armádu prostě sahat nesmělo. Maďarský návrh zamítly i vojenské špičky monarchie, jako třeba arcivévodové Albrecht a Vilém, spolu s několika dalšími vlivnými generály. Tady císař nepovolil: když už to musí být, nechť se zřídí zeměbrana – a nejen v Zalitavsku (jak se uherské části říše začalo říkat), ale i před řekou Litavou, tedy v královstvích a zemích v říšské radě zastoupených. Tak se totiž úředně jmenovala „německá“ část nového soustátí – název Rakousko se používal neoficiálně a úředně byl zaveden až v roce 1915. V obou částech říše byla za tím účelem zřízena ministerstva zemské obrany (to „naše“ neslo název Ministerium für Landes-Vertheidigung), do jejichž pravomoci bylo následně vřazeno i příslušné četnictvo. Zcela novelizován byl i Branný zákon z 5. prosince 1868 (nemá cenu se zde zabývat celým jeho obsahem, k dispozici by měl být v každém lepším archivu), který už zase znal pojmy zeměbrana i domobrana a čtenáři se zde předkládají paragrafy, které se týkají obsahu následujících kapitol tohoto vyprávění:
§ 2 konstatuje, že branná moc se skládá ze společné armády (Heer), válečného námořnictva (Kriegsmarine), zeměbrany (Landwehr) a náhradní zálohy. Zřízení domobrany (Landsturm) bude řešeno zvláštním výnosem.
§ 4 stanovuje dobu služební povinnosti: ve společné armádě a námořnictvu 3 roky prezenční služby, 7 let v záloze a následné převedení do zeměbrany. V zeměbraně:
a) 2 roky úhrnem pro každého, kdo odsloužil povinnou dobu u společné armády, nebo její náhradní zálohy – tím byla splněna celková doba branné povinnosti občana.
b) 12 let pro ty, kdo nebyli z nějakého důvodu povoláni ke službě v armádě, nebo její společné záloze.Se zařazením námořníků do zeměbrany se nepočítalo. Později, když i na moře vtrhly parní stroje a komplikovaná výzbroj, se zjistilo, že se nelze jen tak zbavit draze vycvičených odborníků – zpravidla z Čech a rakouských zemí. Následně byla, na stejných principech jako zeměbrana, zřízena mořebrana (Seewehr) – tou se ovšem zde zabývat nebudeme.
§ 8 upřesňuje, že zeměbrana ve válce podporuje společnou armádu v obraně území monarchie (služba mimo hranice byla možná pouze se souhlasem příslušného parlamentu), v míru dohlíží na vnitřní pořádek a bezpečnost. Následující paragraf 9 stanovil, že je-li povolána domobrana, slouží tato k podpoře armády a zeměbrany na vlastním území (a protože toto ustanovení převzaly i následné novelizace zákona, přestoupila vlastně monarchie nasazením domobrany do bojů v roce 1914 své vlastní zákony).
Mnohé prameny berou automaticky 5. prosinec 1868 za datum vzniku předlitavské zeměbrany, což je názor stejně zavádějící, jako ztotožnění data vynálezu parního stroje s dnem výjezdu první parní lokomotivy. A tady začíná autorův pokus o osvětu: na všechno totiž bylo času dost – tehdy. Téměř celou první polovinu roku 1869 zabralo formování zeměbrany uherské – k.u. Landwehr, nebo Magyar Királyi Honvéd, je-li čtenáři libo (tu ovšem zanecháme našim maďarským přátelům, protože její organizace byla zcela odlišná a všechno by se to pletlo). Teprve v květnu toho roku se něco začalo dít i v Předlitavsku – 13. května 1869 podepsal císař Výnos o zřízení zeměbrany v Královstvích a zemích v říšské radě zastoupené (Reichsblatt 1869, XXXIII) – celkem 36 paragrafů, které mimo jiné stanovovaly následující:
§ 7 Ve výše jmenovaných zemích postavit 79 praporů a 1-2 eskadrony od každého doplňovacího okresu jezdeckých pluků.
§ 10 Evidenční oddělení (Evidenz-Haltung) každého praporu se skládá z 1 setníka, 4 evidenčních šikovatelů, 4 zeměbranců (poddůstojníků) a 1 puškaře.
§ 15 Cvičení ve zbrani zeměbranecké pěchoty:
a) každý druhý rok praporní cvičení – 14 dní
b) každý rok kdy není cvičení praporní, cvičení po setinách – 14 dní
§ 17 Důstojnický sbor:
a) první potřebu pokrýt z řad penzionovaných a záložních důstojníků, možno doplnit též z poddůstojníků s odpovídajícím vzděláním, kteří složí důstojnickou zkoušku.
b) pravidelné doplňování buď převedením důstojníků z armády, nebo aktivováním záložních důstojníků.
§ 18 Hodnosti u zeměbrany jsou rovnocenné armádě, ve služebním pořadí stojí zeměbrana vždy za společnou armádou. Distinkční označení shodné s armádním.
Aby bylo možno císařovu vůli naplnit, muselo být v první řadě postaveno 7 zeměbraneckých velitelství (Landwehr – Commando), s následujícími obvody působnosti:
1. Wien /Vídeň (Horní a Dolní Rakousy, Solnohradsko)
2. Brün /Brno (Morava a Slezsko)
3. Graz /Štýrský Hradec (Štýrsko, Korutany, Terst, Istrie, Goricie a Gradiska)
4. Prag /Praha (Čechy)
5. Lemberg /Lvov (Halič a Bukovina)
6. Zara /Dubrovnik (Dalmácie)
7. Innsbruck (Tyroly a Vorarlbersko) – toto velitelství mělo zvláštní statut (viz dále).
Následně byly stanoveny obvody plánovaných 79 zeměbraneckých praporů a 27 jezdeckých eskadron – o nich bude podrobně zmíněno v další kapitole. 18. července 1869 byl do funkce jmenován první velitel předlitavské zeměbrany – polní podmaršálek arcivévoda Vilém (se zachováním funkce generálního inspektora dělostřelectva) a do doplňovacích obvodů plánovaných praporů, s platností od 1. srpna, přiděleni evidenční důstojníci v hodnosti setníka I. třídy – až na jednu výjimku byli vybráni z řad dříve penzionovaných důstojníků (do píseckého obvodu byl přidělen Johann Povolny, pražskou evidenci měl na starosti Emanuel Jeraček). Jejich úkolem bylo zavést ve svěřeném obvodu evidenci budoucích zeměbranců – vysvětleno bude v další kapitole. Následovala opět pauza protože bylo třeba výše zmíněné věci pořádně připravit a lhůty provedení byly – z objektivních důvodů – v oněch dobách přece jen poněkud volnější, než dnes. Teprve 11. listopadu 1869 byl podepsán výnos Ministerstva Zemské Obrany o zahájení náboru důstojníků pro plánované prapory. Byl zveřejněn v úředním věstníku a – jako vyhláška – rovněž v tisku (30. 11. ve Wiener Zeitung, následně ve všech hlavních listech jmenovaných zemí). Hlásit se mohli penzionovaní důstojníci a důstojníci mimo službu, dále i muži s takovým vzděláním, které opravňovalo ke složení důstojnické zkoušky. Jedním z kritérií byla pochopitelně i fyzická schopnost služby, potvrzená příslušným vojenským lékařem. Žádosti byly podávány cestou místně příslušných vojenských orgánů k jednotlivým velitelstvím zeměbrany do 15. prosince, následně sumarizovány a odeslány na Ministerstvo Zemské Obrany (celý text vyhlášky se sumarizační tabulkou najde čtenář níže). Je tedy možno konstatovat, že k 31. prosinci 1869 fyzicky neexistoval ani jeden z plánovaných zeměbraneckých praporů.
Něco málo o organizaci ...
Než se sežene dostatečný počet důstojníků (císař striktně zakázal převádět pro základní garnituru velitelského sboru důstojníky aktivního stavu), dostane se čtenáři něco málo informací o organizaci vznikající předlitavské zeměbrany. Autor ovšem prosí, aby čtenář trochu zvýšil pozornost – v branné moci podunajské monarchie totiž nic nešlo dělat jednoduše a mohli bychom se v tom zamotat. I tak s popisem organizace začínáme až v roce 1872, protože mezi léty 1870-72 došlo k několika změnám – praporů nakonec bylo 80 a tím pádem se přečíslovávalo (například „autorův“ písecký prapor měl původněčíslo 27 a v roce 1872 obdržel číslo 47).
a) od Dunaje dolů a nahoru
Máme tu další hraniční řeku, důležitou tentokrát pro organizační strukturu zeměbrany, protože: na jih od Dunaje byly stavěny zeměbranecké střelecké prapory (Landwehr-Schützen Bataillone s čísly 1-8 a 20-27), na sever od Dunaje zeměbranecké pěší prapory (Landwehr-Infanterie Bataillone s čísly 9-19 a 28-78). Další dva střelecké prapory byly stavěny v Dalmácii (čísla 79 a 80). No, a aby těch údajů nebylo málo, existovalo ještě 10 praporů tyrolských zemských střelců se samostatným číslováním (Landesschützen-Bataillone s čísly 1-10). Na vysvětlenou – byla-li naprostá většina národů monarchie Kaisertreu- tedy věrná císaři, byli obyvatelé Tyrol „tuplem Kaisertreu“. Své pověstné střelecké kompanie od dob Andrease Hofera nikdy nerozpustili a ve všech následujících válkách s nimi hrdinně své Tyroly bránili. Jako výraz císařova vděku byli i v zeměbraně bráni jako něco extra (včetně uniforem) a ať už velel ostatní zeměbraně kdokoliv, velitelem té tyrolské byl až do konce dnů monarchie zemský hejtman Tyrol. Oficiální názvy zeměbraneckých praporů obsahovaly název země, ve které byly doplňovány (např. český, haličský, dolnorakouský…) a také – odchylně od názvů částí společné armády – místo svého velitelství: např. Böhmisches Landwehr-Infanterie- Bataillon Pisek Nr.47. Toto schéma platilo i po zavedení plukovní organizace (viz dále).
b) zeměbrana v sedle
Poměrně málo známá je historie vzniku zeměbraneckého jezdectva. Na papíře vypadá docela silně: 12 dragounských, 13 hulánských eskadron a dva samostatné jezdecké oddíly – tyrolský a dalmatský. Ovšem pouze na papíře – zatímco pěší formace existovaly alespoň v minimálních stavech, bylo zeměbranecké jezdectvo pouze evidováno (výjimkou byly pouze ony dva samostatné oddíly: dalmatský měl alespoň velitele oddílu a u tyrolského byli mimo velitele další dva důstojníci). Každá z eskadron měla doplňovací obvod u jednoho z armádních dragounských, nebo hulánských pluků (ty zahrnovaly vždy obvody několika pěších pluků). Dalmatský a tyrolský oddíl jízdních střelců byly doplňovány z vlastních území. Dragounské eskadrony byly zařazeny u zeměbraneckých velitelství takto: Vídeň – drag. eskadrony 1 a 2, Brno – drag. eskadrony 3 a 4, Graz - drag. eskadrony 5 a 6, Praha - drag. eskadrony 7,8,9,10,11 a 12. Hulánské eskadrony: Lvov – hul. eskadrony 1 až 13. V roce 1883 (tedy dříve než zeměbranecká pěchota) byly dragounské a hulánské eskadrony sloučeny (vždy po čtyřech) do teritoriálních pluků: dragounský zeměbranecký pluk čís.1 Stockerau, čís. 2 Prosenice na Moravě, čís.3 Klatovy, hulánský zeměbranecký pluk čís.1 Nový Sandek, čís. 2 Znojmo, čís. 3 Sambor (jedna hulánská eskadrona byla zrušena). V roce 1898 byly dragounské pluky přejmenovány na hulánské s čísly 5, 6 a 7. O tom ale třeba někdy jindy.
c) česká a moravská pěší zeměbrana
Protože toto vyprávění vzniká v Čechách a (jak autor předpokládá) i případný čtenář bude nejspíš z Čech nebo Moravy, předkládá se rozmístění zeměbraneckých pěších praporů na našem území se stavem ke konci roku 1872:
Lw.-Commando Brün (Brno) s prapory: 9 Opava, 10 Těšín, 11 Jeseník, 12 Kroměříž, 13 Brno, 14 Jihlava, 15 Olomouc, 16 Šumperk, 17 Hranice na Moravě, 18 Znojmo, 19 Moravská Třebová
Lw.-Commando Prag (Praha) s prapory: 28 Č.Budějovice, 29 Hradec Králové, 30 Vys. Mýto, 31 Čáslav, 32 Havlíčkův Brod, 33 Praha, 34 Beroun, 35 Plzeň, 36 Klatovy, 37 Mladá Boleslav, 38 Česká Lípa, 39 Terezín, 40 Most, 41 Cheb, 42 Chomutov, 43 Jičín, 44 Trutnov, 45 Jindř. Hradec, 46 Tábor, 47 Písek, 48 Kutná Hora, 49 Český Brod, 50 Horš. Týn, 51 Planá u Tachova
Původní pečetidlo evidenčního oddělení zeměbraneckého pěšího praporu č. 39 Terezín
Autor zde pro zjednodušení použil současné názvy měst, neboť si není jist, zda je čtenář vybaven převodníkem názvů z časů monarchie (na zkoušku: které moravské město se jmenovalo Weisskirchen?).
… a o vznikajících praporech
Když byl v roce 1870 do Písku přikázán zeměbranecký pěší prapor čís. 27 (následně 47), neměl ve městě žádné zázemí. Velitelem praporu byl jmenován penzionovaný setník, který byl v Písku usedlý a vlastnil zde dům. To se následně ukázalo výhodou, protože první kanceláře praporu byly zřejmě v domě velitele (není o nich zmínka v jiném objektu). Co se ubytování mužstva – ať už prezenční služby, nebo cvičených záložníků – týče, byl to doslova návrat do doby Marie Terezie: mužstvo osmitýdenní prezenční služby (zhruba vždy do 100 mužů) bylo ubytováno v pronajatých místnostech hostinců a soukromých domů, záložníci pozvaní na cvičení bydleli v tzv. náhradních kasárnech (pro potřeby vojska upraveném statku). Neustále se množící materiál praporu – výstroj a výzbroj – byl uložen na několika místech ve městě, stejná situace byla i s povozy praporního trénu. První objekt pro potřeby zeměbrany pronajalo město až v březnu 1873 (tedy za déle než dva roky!) – šlo o jednopatrový soukromý dům s ubytovací kapacitou pro zhruba 60 mužů, nezbytným zázemím a skladovacími prostory pro materiál. Další kanceláře a skladiště opatřilo město v roce 1874. Tato situace trvala až do výstavby první etapy skutečných zeměbraneckých kasáren v roce 1886.
Tato písecká reálie by čtenáři měla přiblížit situaci, ve které se formovaly nově vzniklé zeměbranecké prapory – mimo velkých měst, jako Praha, Brno, Vídeň, byla víceméně stejná ve všech nových zeměbraneckých garnizonách Předlitavska. V mnoha z nich existovala kasárna a sklady sloužící částem společné armády, ty ale byly pro zeměbranu tabu. Vše bylo přísně odloučeno. Byly samozřejmě výjimky: střelnice a cvičiště využívaly obě složky, stejně tak armádní lékaři poskytovali své služby zeměbraně do doby, než zřídila síť svých vlastních zdravotnických zařízení. Následující text by měl čtenáři přiblížit realitu nových zeměbraneckých (a lhostejno, zda pěších, nebo střeleckých – tady nebyl prakticky rozdíl) praporů:
Prapor pěchoty Zemské Obrany
(konkrétní příklad na přiloženém tablu)
Plánovanými válečnými počty (těch měly prapory dosáhnout za mobilizace a ve válečném stavu) se zeměbranecké prapory daly srovnat s prapory polních myslivců společné armády, tedy s lehkou pěchotou. V mírové době se prapor v téměř plných počtech (bez praporního trénu) objevoval každý druhý rok na praporním cvičení. V době míru bylo vše jinak – prapory sloužily jako výcviková základna pro důstojníky a mužstvo s minimálními stálými stavy. A tato situace se v prvních dvaceti létech existence praporů prakticky neměnila.
Důstojníci: důstojnický sbor praporu se dělil na dvěčásti – aktivní a neaktivní. K nim postupně přibyla i skupina důstojníků v evidenci (penzionovaných a mimo službu) – ti neměli s praporem nic společného, pouze měli v jeho doplňovacím obvodu trvalý pobyt. Počet aktivních důstojníků, včetně velitele praporu, kolísal mezi 5 – 6: zástupcem velitele praporu a důstojníkem odpovědným za výcvik byl velitel kádru, jeden z ostatních důstojníků byl zpravidla frekventantem intendačního kurzu a působil jako hospodářský důstojník. Neaktivní důstojníci byli záložní důstojníci přidělení do mobilizační potřeby praporu (včetně jednoho, nebo více lékařů). Tito důstojníci se v pravidelných intervalech scházeli k výcviku, školením a instruktážím tak, aby mohli při pravidelných manévrech, nebo při mobilizaci okamžitě převzít velitelské posty u setin praporu a v jeho štábu. V případě potřeby doplnit urychleně počty důstojnického sboru i v mírové době, mohli být aktivováni (což se při zesilování mírových stavů zeměbrany velmi často také dělo).
Mužstvo: Z úvodní kapitoly už čtenář ví, že k zeměbraně byly určeny dvě kategorie mužstva:
a) mužstvo prezenční služby, odvedené přímo k Zemské Obraně,
b) záložní mužstvo přeřazené do evidence Zemské obrany po splnění prezenční služby a sedmileté zálohy v řadách společné armády („přežitím“ dvou let v zeměbraně byla splněna dvanáctiletá branná povinnost, předepsaná zákonem). Pro pochopení dalšího musí zaznít důležitá informace, že až do roku 1889 nebyl pro zeměbranu stanovován roční kontingent branců a neměla ani svou náhradní zálohu (nebylo tedy možné předem naplánovat počty mužstva prezenční služby pro daný rok – přišlo zkrátka to, co zbylo…)
Mužstvo prezenční služby:
K vykonání prezenční služby u zeměbrany přicházeli odvedenci, kteří zbyli nadpočetní po naplnění stanovených kvót odvedenců pro společnou armádu a námořnictvo, a jejich náhradní zálohy. V létech 1870 – 1889 odsloužili 8 týdnů prezenčně a následně byli propuštěni do zálohy s povinností pravidelných cvičení do splnění celkové délky 12 let branné povinnosti. Tato cvičení nemuseli absolvovat u praporu, kde sloužili prezenčně, ale tam, kde byli v evidenci v době konání pravidelného cvičení (byl-li záložník legálně dlouhodobě např. v Terstu, nemusel jezdit na cvičení do Písku a absolvoval ho u příslušného praporu v místě).
Záložní mužstvo:
Po splnění desetileté branné povinnosti u společné armády (délka prezenční služby u armády byla později zkrácena na dva roky, u námořnictva zůstala nadále tříletá) byl záložník přeřazen do evidence toho zeměbraneckého praporu, do jehož obvodu patřil podle své domovské příslušnosti. Během následujících dvou let absolvoval zpravidla jedno čtrnáctidenní cvičení a po splnění celkové služební doby mu byl tímto praporem vystaven tzv. „Abšíd“ – tedy propouštěcí list, potvrzení o tom, že dotyčný zcela dostál své branné povinnosti vůči státu. Od ustavení domobrany bylo vše trochu jinak – viz dále.
Poddůstojnický sbor:
si zeměbrana musela vycvičit sama. Pro chod služby velice důležitá skupina délesloužících poddůstojníků („krev armády“ bez které to zkrátka nejde v žádné armádě světa) byla v prvních létech získávána reaktivací záložních poddůstojníků – velmi žádanými byli účetní poddůstojníci a zkušení službuvedoucí šikovatelé. Totéž platilo pro získávání kancelářského personálu na vyšších stupních velení, až po vojenskou skupinu Ministerstva zeměbrany. Od roku 1884 byla i u zeměbrany povolena instituce jednoročních dobrovolníků – vždy pro několik nejblíže ležících praporů byla u jednoho z nich zřízena škola „jednoročáků“ (pro neznalého čtenáře: školy gymnaziálního typu a některé další ústavy, poskytující vzdělání zakončené maturitou, byly nadány právem jednoroční služby – jejich absolventi splňovali předepsané vzdělání pro získání důstojnické hodnosti. Na vlastní žádost byli – za své peníze – zařazeni do kurzů jednoročních dobrovolníků, po jejich úspěšném absolvování byli vyřazeni v hodnosti kadet-důst. zástupce do zálohy a při nejbližším cvičení, po složení praktické zkoušky, byli jmenováni záložními poručíky). I tímto způsobem si od toho roku mohla zeměbrana doplňovat stavy svých záložních (i aktivních) důstojníků z vlastních řad. Kadetní škola pro zeměbranu byla hudbou daleké budoucnosti.
Evidenční skupina:
skupina důstojníků a poddůstojníků, zajišťující evidenci záložního mužstva ve svém obvodu (plnila tak vlastně funkci doplňovacího velitelství a ve válečném stavu mimo to vytvářela náhradní setinu). Část mužů byla odpovědná za ošetřování a ukládáni materiálu praporu, včetně trvale uložených povozů. Systém evidence bude vysvětlen samostatně.
Pravidelná cvičení byla organizována na jaře a na podzim, tzv. velká (praporní) cvičení zpravidla na přelomu srpna a září, po ukončení hlavních žní. Bylo možno požádat i o jiný termín – například učitelé byli zváni na cvičení tak, aby ho absolvovali v době hlavních školních prázdnin. Mimo zmíněných cvičení byla organizována v pravidelných intervalech tzv. kontrolní shromáždění (o tom v další kapitole).
Předpisy:
Od počátku svých dnů využívala zeměbrana armádní předpisy – výcvikové v plném rozsahu (střelecké instrukce podle vzoru zbraní kterými byla právě vyzbrojena), u služebního řádu a ostatních důležitých předpisů se to nejprve řešilo tak, že se do vydání po roce 1871 vkládaly přípojky pro Zemskou obranu. Jakmile si zeměbrana vytvořila vlastní řídící orgány, byly vydávány předpisy a služební knihy přímo pro vlastní potřebu. Poznají se celkem snadno – nad služebním označením v levém horním rohu desek (např. A28 tj. výstrojní předpis) jsou ty zeměbranecké označeny ležatým velkým písmenem L.
Je-li to pro čtenáře zajímavý údaj: k osmitýdenní prezenční službě se u píseckého praporu čís. 47 dostavilo zpravidla od 60 do 100 novobranců v každém nástupním termínu (duben a říjen), stavy u pravidelných cvičení kolísaly mezi 600 – 800 muži ročně, včetně důstojníků. K společným manévrům zeměbraneckých praporů se od roku 1880 prapor dostavoval zpravidla v počtu 23 důstojníků a 450 mužů. Z těchto čísel je možno si utvořit rámcovou představu o tom, jak prapory působily v době míru.
Z uvedeného vyplývá jediné – při výše popsaném způsobu mírové činnosti nebyly zeměbranecké prapory plnohodnotnou vojenskou jednotkou, ale jakousi výcvikovou základnou. I jejich bojová hodnota za války by zřejmě byla pochybná. Počítalo se s nimi spíše k ostraze železnic a jiných důležitých vojenských a civilních objektů po odchodu společné armády do pole. Poněkud jiná situace byla u zeměbrany tyrolské – ta byla (už od napoleonských válek) cvičena pro boj v „domácím“, tedy hornatém terénu. S dalmatskými střelci se zase počítalo ke krytí tamního úseku hranic monarchie a jakousi policejní službou. Armádní důstojníci se na novou „konkurenci“ dívali poněkud zvysoka, vzít na vědomí jí ovšem museli. Ve společných posádkách (vojenských stanicích), hlavně v otázkách týkajících se vnitřní služby, byla armáda zeměbraně nadřízena. Zeměbraneckému veliteli zase byli částečně podřízeni příslušníci četnictva – Služební řád byl v tomto velmi detailní, civilista se v tom prakticky nevyznal… I tehdejší městští notáblové v tom občas měli zmatek.
Evidovat, povolávat, propouštět
Pracovalo-li něco od samých počátků III. zeměbrany na plné obrátky, byl to čtenáři už známý Evidenzhaltung. Hned na začátku následného stručného popisu činnosti evidenčních orgánů Zemské Obrany musí autor uvést čtenáře do reality: běží nám druhá polovina 19. století a ve většině míst nových zeměbraneckých posádek je jediným pojítkem se světem poštovní telegraf, kočár téže firmy a – v nejlepším případě – vlak. Na telefon (natož mobilní) a počítačové databáze nechť čtenář laskavě zapomene! Při odeslání jakékoliv písemné zprávy (bylo-li to dál, než na místní radnici), bylo třeba počítat s minimálně pětidenním termínem odpovědi (jak se zlepšovala dostupnost železničního spojení, zkracovaly se i odpovědní lhůty). Připraveni na tuto skutečnost, můžeme se pustit dále – autor bude opravdu stručný, protože bychom se zamotali do poněkud složitých otázek domovské příslušnosti a dalších náležitostí tehdejší evidence obyvatelstva (zvídavý čtenář si zajisté najde sám…): podstatou celého systému evidence zeměbrany bylo, že každý občan musel být evidován. Zpravidla v domovské obci, zavedlo-li ho povolání, či jiné důvody na jiné místo monarchie, tak i u tamních úřadů. V předchozích kapitolách byl už také zmíněn systém vojenské evidence (včetně přeřazování do jednotlivých jejích složek), který provázel službou povinného občana.
Základním kamenem celé organizace byl okresní šikovatel (Bezirksfeldwebel) – i s ním už se čtenář seznámil při popisu organizace prvních zeměbraneckých praporů. A tato osoba, i s pracovní náplní, zůstala v evidenčním systému zeměbrany prakticky až do konce monarchie (aby následně přešla do služeb armády nové republiky). Okresních šikovatelů bylo tolik, kolik okresních hejtmanství zahrnoval doplňovací obvod praporu. Náleželi do kmenového stavu praporů, jejich pracovištěm ovšem byla už zmíněná hejtmanství (pro čtenáře znalého služby v lidově demokratické armádě z doby nepříliš vzdálené – okresní šikovatel byl okresní vojenskou správou o jednom zaměstnanci). Jeho úkolem bylo evidovat službou u praporu povinné muže, zvát je na kontrolní shromáždění a pravidelná cvičení, vyřazovat je po splnění branné povinnosti z evidence a vystavovat propouštěcí listy. Pracoviště okresního šikovatele si i dnešní čtenář může docela dobře představit – stačí, když si připomene kancelář nadporučíka-auditora Bernise ze známého filmu o dobrém vojáku Švejkovi: registratury s dvířky označenými písmeny abecedy, za kterými byly uloženy kartotéční lístky, papír, kalamář a pero – to byl jeho svět (psací stroje dorazily do jejich kanceláří až na počátku 20. století).
V prvních létech po znovuzřízení zeměbrany nebyla jeho služba lehká. Následující obrazová tabla ukazují proč: nebyly tiskopisy, veškerá korespondence se vyřizovala ručně a přímo na adresu příslušného jednotlivce. To vedlo k přetěžování těchto úředníků a celý systém se také stával těžkopádným a málo přehledným. V roce 1879 to někomu kompetentnímu konečně došlo a způsob vyrozumívání se radikálně změnil: okresní šikovatel už v podstatě komunikoval pouze s obecními a městskými zastupitelstvy, jejich povinností následně bylo vyvěsit příslušné oznámení na úřední desku (v Písku měla poetický úřední název „černé prkno“) a příslušný zeměbranec ať se stará sám. Stejně tomu bylo i v případě, že se službou povinný občan zdržoval mimo svou domovskou obec – jeho povinností bylo, oznámit to na příslušné místo (formuláře pro tento účel nebyly „normovány“, jejich vzhled se ujednotil až v prvních létech 20. stol.). A tato povinnost se pochopitelně vztahovala i na záložní a penzionované důstojníky, zařazené do evidence praporu. Nutno podotknout, že tehdejší občan měl celý systém tak zažitý, že to fungovalo bez problémů (což se o různých dnešních počítačových registrech tak úplně říci nedá…). A zcela plynule do něj v roce 1886 zapadla i evidence domobranecká – pouze počet registratur se zdvojnásobil.
Přímým nadřízeným okresních šikovatelů byl, také už zmíněný, evidenční a správní důstojník (Evidenz und Verwaltungs Offizier). Ten toho ovšem měl na starosti poněkud více: zodpovídal – s několika přidělenými poddůstojníky a muži – za ošetřování a uložení veškerého materiálu pro vystrojení a vyzbrojení záložního mužstva, včetně uložených povozů praporu (totéž následně i u zásob pro domobranu). V případě mobilizace praporu zůstával v místě posádky – stejně jako okresní šikovatelé na svých hejtmanstvích – kde organizoval následné odchody doplňků mužstva do pole za praporem. Tak tomu bylo až do vzniku nejprve teritoriální a následně pravidelné plukovní organizace zeměbrany, o které bude pojednáno dále.
Zrození pluků
V článku jiného autora, který je možno najít pod tímto vyprávěním, se čtenář dozví, že zeměbrana byla organizována do pluků, brigád a později – po roce 1882 – vznikaly první zeměbranecké divize. Pokud uvedený letopočet není nevychytaným překlepem (kterému se asi – v té záplavě různých dat – nevyhne žádný autor, popisující vojenskou historii), jde o informaci naprosto mylnou! Jak bude vysvětleno dále, s plukovní organizací zeměbranecké pěchoty (protože jezdectvo zeměbrany bylo do pluků postaveno už v roce 1883) to tak rychle vůbec nešlo. Při početních stavech a organizaci výcviku v předlitavské zeměbraně by totiž v uvedeném roce neměl vznik jakýchkoliv vyšších celků smysl. Nejprve bylo třeba udělat několik důležitých kroků.
Tím prvním bylo (jak už čtenář ví), skutečné zřízení domobrany (k.k.Landsturm). K tomu došlo v roce 1886, i když hlavně materiálově a evidenčně, a nová složka převzala úkoly v průběžném cvičení osob, které, z jakýchkoliv důvodů, nebyly zařazeny k prezenční službě v žádné složce branné moci. A najednou se začala rýsovat – pro pány z generálního štábu velmi lákavá – možnost, využít zeměbranecké prapory jako pravidelnou lehkou pěchotu (od roku 1886 se ostatně jednotlivé prapory zúčastňovaly divizních a sborových manévrů, kde se k tomuto účelu použití připravovaly). Nejprve bylo ovšem nutno prodloužit prezenční službu na 12 měsíců, což se stalo úpravou branného zákona v roce 1889 (později byla prodloužena, shodně s armádní pěchotou, na 24 měsíce). Zároveň byla pro zeměbranu zřízena také náhradní záloha – do ní zařazení odvedenci vykonávali prezenční službu v délce původních osmi týdnů. Předlitavská zeměbrana byla rozdělena do 39 doplňovacích odvodů a začala (stejně jako společná armáda) dostávat pravidelný kontingent branců 10.000 mužů ročně, schvalovaný Říšským sněmem na 10 let – tzv. decentát (netýkalo se Tyrol a Vorarlberska, kde platil jiný status). Tento stav platil až do roku 1912, kdy byl – další úpravou zákona – počet branců značně navýšen. A teprve nyní, tedy na jaře roku 1889, bylo možno začít podnikat kroky k začlenění praporů do plukovní organizace.
Teritoriální plukovní organizace
Název použitý pro tento oddíl není k nalezení v žádném organizačním schématu. Vykonstruoval ho autor těchto řádků, protože – podle jeho názoru – poměrně přesně vystihuje první plukovní organizaci předlitavské zeměbrany. Zmínky o ní začaly na veřejnost pronikat na jaře roku 1889, kupodivu – jak se čtenář sám přesvědčí na následujícím tablu – v novinách. Ty také později podrobně rozkryly (zcela legálně) celou novou plukovní organizaci: v Předlitavsku byly postaveny 23 zeměbranecké pěší pluky, z toho v Čechách pluky 6 Cheb (41, 50, 51), 7 Plzeň (34, 35, 36, 47), 8 Praha (28, 33, 35, 46), 9 Litoměřice (39, 40, 42), 10 Ml. Boleslav (37, 38, 48, 49), 11 Jičín (29, 43, 44), 12 Čáslav (30, 31, 32), na Moravě pluky 13 Olomouc (15, 16, 19), 14 Brno (12, 13, 14), 15 Opava (9, 10, 11, 17), znojemský prapor čís. 18 patřil do svazku vídeňského pluku čís.1. A teď, proč jí autor nazývá teritoriální: nově sestavené pluky totiž fungovaly jako taktický stupeň – v nich zařazené prapory si jinak zachovávaly své číslování a ekonomickou nezávislost, stejně jako své vazby na magistráty mírových posádek. Ono to v podstatě ani jinak být nemohlo: např. nový plzeňský zeměbranecký pěší pluk čís. 7 byl posádkami svých praporů rozprostřen v prostoru Beroun – Plzeň – Klatovy – Písek (klatovský prapor brzy přesídlil do Plzně) a osmý pražský na tom nebyl lépe – Praha, Budějovice, Tábor (sídlo v Benešově), Jindřichův Hradec. Jednotlivé prapory si zachovaly i svou evidenci zeměbranců a domobranců, v organizačním schématu nově vytvořených pluků chyběl náhradní prapor. Nově vzniklé plukovní štáby měly v době míru pouze kontrolní a ujednocující funkci a do mírového života zeměbraneckých garnizon zasahovaly pouze minimálně. Při tomto přidělení praporů novým plukům docházelo občas k zajímavým momentům – např. písecký prapor opouštěl svá domovská kasárna a odcházel k plukovním manévrům do Plzně, vzápětí se do nich nastěhovali muži osmého pražského pluku, který působil na divizních manévrech pražské pěší (armádní) divize v okolí Písku. Místní magistráty v tom zpočátku moc jasno neměly… (Tento systém plukovní organizace, který si autor dovolil nazvat teritoriálním, vydržel deset let. Od října 1898 probíhala jeho rozsáhlá reorganizace, která byla ukončena k 1, říjnu 1899 – k tomu se ale dostaneme v závěru tohoto vyprávění). Teprve po postavení zeměbraneckých pluků mohly vznikat vyšší taktické stupně velení – zeměbranecké brigády a divize.
článek z Národní politiky o přejmenování zeměbraneckých pluků na střelecké
________________________________________________________________
Rakouská zeměbrana (Landwehr)
Článek převzat z knihy pana Josefa Fučíka,
Generál Podhajský 2009
Zrod rakouské ( c.k.) zeměbrany se datuje do roku 1809, kdy za napoleonských válek přiměl arcivévoda Karel císaře Františka I. ke zřízení teritoriálních praporů na miličním principu, složených z mužů z farských obcí, scházejících se jednou za měsíc ke společnému výcviku do krajských středisek vzdálených maximálně tři hodiny cesty. V Čechách nesly tyto jednotky název Legie arcivévody Karla. Do boje zasáhla zeměbrana poprvé v bitvě u Aspern 21.5.1809 a Wagramu 5.6. téhož roku. Zeměbranecké prapory existovaly až do roku 1856, kdy byly rozpuštěny.
Obnoven byl tento vojenský institut až za rakousko-uherského vyrovnání zákonem ze dne 21.12.1867, již před tím , v únoru téhož roku, vzniklo uherské ministerstvo zeměbrany, na což reagovala rakouská část nyní již duálního soustátí 30.12.1867 zřízením c.k. ministerstva zemské obrany, jemuž bylo podřízeno i četnictvo. Poté, za složitých podmínek, byl vypracován nový říšský branný zákon, sankcionovaný císařem v prosinci 1868. Jablkem sváru se stala mlhavá ustanovení jeho 9. a 11. odstavce, narušující dosud železné pravidlo jednoty císařské armády. Vznikl tak stálý zdroj sporů, které skončily v roce 1918 neblahým samovolným odchodem uherských jednotek z Jihozápadní fronty.
Spolu se zavedením všeobecné branné povinnosti vznikla zeměbrana jako kádrové vojsko, organizované na teritoriálním principu.. Zakládány byly nejprve prapory, později vznikly též pluky, brigády a v roce 1882 první zeměbranecká divize.Postupně přibyly zeměbranecké kadetní školy a reálka. Poté v první dekádě 20.století zeměbranecké jezdectvo, dělostřelectvo a horské jednotky, u zeměbraneckých pěších praporů byly zřízeny kulometné oddíly. Průběžně se modernizovala výzbroj a technické vybavení.
V řadě novelizací branného zákona na sklonku 19.století nabývala zeměbrana stále většího významu početně i kvalitou, vznikly tak spory mezi Vídní a Budapeští o kontingenty branců všech tří armádních částí (společné c. a k. armády a obou zeměbran – c. k. rakouské a k. u. honvédské).
V roce 1914 byla již zeměbrana plně srovnatelná se společnou armádou a zbývající rozdíly během války rychle vymizely. Tento vývoj byl formálně potvrzen na jaře 1915 přejmenováním zeměbraneckých těles na střelecké. Srovnatelný byl i jejich výkon na frontě, což se jasně prokázalo v mnoha operacích. Přesto se stále těžko překonával tradiční pocit nadřazenosti společného vojska nad zeměbranci. Čeští řadoví vojáci svým zeměbraneckým druhům přezdívali „ železné mouchy“.
uniforma pražské zeměbrany z roku 1809
uniformy-zemebraneckych-praporu-ceskych-zemi-1808-1810/
Čeští zeměbranci z královského hlavního města Prahy
Zleva doprava: bubeník; ze studentského sboru: desátník, šikovatel, vojín, důstojník; z městského praporu (Stadt Bataillon): důstojník, vojín, desátník.
(Zdroj: Austrian Landwehr in 1809: the Uniform Plates of Joseph Eder)
_______________________________________________________________________
Z Českých zeměbraneckých praporů (Böhmisches Landwehr-Batailon), které se jako první vytvořily na přelomu let 1869 a 1870 vznikaly v roce 1889 zeměbranecké pluky. Takto také v roce 1889 vznikl 8. zeměbranecký pluk Praha, sloučením 33.zeměbraneckého praporu Praha, 28.zeměbraneckého praporu České Budějovice, 46.zeměbraneckého praporu Tábor a 45.zeměbraneckého praporu Jindřichův Hradec. Vznikli tak proslulí pražští „osmáci“, kteří se stali jedním z nejznámějším, takřka legendárním Českým útvarem Habsburské armády.
